Stavebněhistorický průzkum v současné praxi památkové péče
Jiří Varhaník
V poslední době byly vyjádřeny určité obavy z možných následků, vyvolaných nekvalifikovaně či dokonce účelově zpracovaným stavebně historickým průzkumem (dále jen SHP). Je zajisté pozitivní, pokud se v tomto oboru vyskytuje snaha o takovouto sebereflexi. V této souvislosti bývá někdy ovšem vyjadřována i představa, že provádění SHP není dostatečně upraveno právními předpisy a že po metodické a institucionální stránce zaostává v rámci systému státní památkové péče za archeologickým výzkumem.
Není zajisté sporu o tom, že archeologie je disciplína podstatně starší než SHP, přičemž archeologie byla po řadu generací přednášena na vysokých školách a její metodické postupy prodělaly dalekosáhlý vývoj.
Zde se ale zaměříme na srovnání SHP, archeologického výzkumu a restaurátorského průzkumu v platné právní úpravě a současné praxi státní památkové péče a na možná rizika vyplývající z těchto aktivit pro zachování kulturního dědictví.
Problematika archeologického výzkumu byla jako první u nás upravena zvláštním předpisem již v roce 1941.
Platná právní úprava archeologických výzkumů a nálezů je zakotvena v hlavě třetí zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči. Povolení k provádění archeologických výzkumů vydává Ministerstvo kultury právnickým osobám, pokud mají k této činnosti předpoklady.
K aplikaci tohoto zákona v praxi je třeba konstatovat, že plošné nedodržování zákona v těchto případech, podobně jako v jiných oblastech státní památkové péče, nebylo způsobeno uvolněním státního dirigismu po roce 1989, ale paradoxně tkvělo pevně svými kořeny v době předcházející, charakteristické nedostatečným prosazováním a naplňováním nedávno předtím nově přijaté právní úpravy v roce 1987, čemuž předcházela obdobná situace za účinnosti předchozích předpisů.
Dobře to dokumentuje skutečnost, že hluboko do devadesátých let minulého století byla povolení k provádění archeologických výzkumů podle ust. § 21 odst. 2 zákona o státní památkové péči vydávána v rozporu se zákonem na základě souhlasu Archeologického ústavu ČSAV, resp. později AV ČR a nikoli ČSAV, resp. Akademie věd ČR.
Ohlašovací povinnost stavebníků ovšem často nebyla plněna zákonným způsobem výhradně vůči Archeologickému ústavu ČSAV, později Akademie věd, ale vůči místním oprávněným organizacím. U nich bývalo také provedení archeologického výzkumu stavebníkem objednáváno, ačkoli mu zákon takovou aktivitu neukládá, neboť z celé konstrukce tohoto institutu jednoznačně vyplývá, že návrh dohody by měl být předkládán výkopcem stavebníkovi. Nebylo výjimkou, že výzkum byl zahájen, aniž byla dohoda vůbec uzavřena. Formálně měl smluvní vztah mezi stavebníkem většinou charakter hospodářské smlouvy, a to i po zrušení někdejšího hospodářského zákoníku. V ní stanovená cena za provedení výzkumu se vždy neodvozovala od skutečných nákladů, stanovených zákonem, resp. jejich odborného odhadu. V souvislosti s těmito nedostatky pak nepřekvapovaly pokusy vybírat zhotovitele archeologického výzkumu podle předpisů o veřejných zakázkách, ačkoli o žádnou veřejnou zakázku přirozeně nešlo. Samostatnou otázku představuje právní úprava povinnosti zákonem stanoveného okruhu stavebníků hradit tyto náklady a její, často velice svérázné, konkrétní aplikace v praxi.
Trvalým problémem, který ovšem není dostatečně vnímán vně tohoto oboru, je otázka včasného a úplného zpracování výzkumu, uložení a konzervace archeologických nálezů, jakož i finančního zajištění těchto aktivit.
Dostatečně nebyla řešena otázka koordinace činnosti oprávněných organizací, která po víceméně neúspěšném pokusu o zavedení organizační struktury „archeologické památkové péče“ zůstala na poloviční cestě.
V praxi je tomu dodnes tak, že rozsah výzkumu je mnohdy limitován pouze technickými, časovými či finančními možnostmi a jinak v podstatě závisí především na úvaze jeho vedoucího. Závazná metodika v oblasti archeologie u nás neexistuje, pokyny pro zpracování nálezových zpráv mají charakter pouze interních předpisů obou archeologických ústavů AV ČR, přičemž nejsou identické. Nikterak není standardizována dokumentace výzkumu. Povinnost zpracování nálezové zprávy a její náležitosti nejsou nikterak obecně upraveny. V praxi také v řadě případů nálezová zpráva nebyla vyhotovena vůbec nebo jen ve zcela nevyhovující podobě.
Je dostatečně dobře známo, že v oblasti archeologických se výzkumů žádná kontrola metod, jakými je v konkrétním případě postupováno, prakticky nevykonává a za současných podmínek si lze její výkon jen velmi obtížně představit. Přijetí určitého etického kodexu, z něhož by bylo možné dovozovat, kdy bylo v konkrétním případě postupováno metodicky správně a kdy nikoli, by jistě bylo možné, avšak pokud by tato pravidla nebyla sankcionována, nelze v nich spatřovat všelék na eventuální excesy. Řešení tohoto problému formou nějakého kontrolního mechanismu, který by mohl napomoci k objektivizaci předkládaných výsledků např. cestou obligatorního komisionelního hodnocení v různých fázích výzkumu, je velmi obtížné a legislativní pokusy k němu nesměřovaly, přestože by takové řešení patrně nejlépe vyhovovalo požadavku čl. 3 Úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy (tzv. Maltské úmluvy) a odpovídalo by vžitým, avšak nikoli v praxi důsledně uplatňovaným zvyklostem. Následně lze ovšem kontrolovat provedení archeologického výzkumu skutečně důsledně vlastně jen formou revizního výzkumu, což v praxi není reálné.
Nejnověji Maltská úmluva požaduje preferování nedestruktivních metod, jinak je ovšem již dlouho známou skutečností, že archeologickým výzkumem se nálezová situace obvykle zničí. Okolnosti provedení archeologického výzkumu tedy bez nadsázky závisí, nebereme-li úvahu rozličné vnější faktory, především na odpovědnosti a erudici jeho vedoucího, přestože nálezová situace je výzkumem zpravidla nenávratně zničena či poškozena. Pokud došlo k uzavření dohody mezi výkopcem a stavebníkem, orgán státní památkové péče již následně prakticky nemá možnost průběh výzkumu ovlivnit.
Obnova nemovité kulturní památky nebo památkově chráněné stavby je upravena v ust. § 14 cit. zákona, přičemž SHP může hrát závažnou roli. Provedení SHP ovšem nemusí vázáno na stanovení podmínek obnovy.
Z konstrukce ust. § 14 zák. č. 20/1987 Sb. vyplývá, že k obnově nemovité kulturní památky budou obvykle vydána nejméně dvě závazná stanoviska, aniž by však šlo o dvojí rozhodování v téže věci. Ust. § 9 odst. 4d) vyhlášky č. 66/1988 Sb. zmocňuje orgán státní památkové péče stanovit v závazném stanovisku v rámci základních podmínek provedení nezbytných výzkumných a průzkumných prací. To znamená, že i provedení SHP, přičemž v případě potřeby provedení hloubkového SHP lze touto cestou přesně stanovit i rozsah sondáže.
Ust. § 14 odst. 7 cit. zákona stanoví, že přípravnou a projektovou dokumentaci obnovy nemovité kulturní památky nebo stavby, stavební změny nebo udržovacích prací podle ust. § 14 odst. 2 cit. zák. vlastník nebo projektant projedná v průběhu zpracování s odbornou organizací státní památkové péče z hlediska splnění podmínek závazného stanoviska podle odstavců 1 a 2. Při projednávání poskytuje tato organizace potřebné podklady, informace a odbornou pomoc. Ke každému dokončenému stupni dokumentace je zpracováno písemné vyjádření jako podklad pro závazné stanovisko orgánu státní památkové péče. Zákon tedy jednoznačně předpokládá zpracování projektové dokumentace až po vydání závazného stanoviska podle ust. § 14 odst. 1 a 2 cit. zákona a na základě jím stanovených podmínek podle ust. § 14 odst. 3 cit. zákona. V rámci postupu podle ust. § 14 odst. 7 zákona tedy jak Národní památkový ústav, tak příslušný orgán státní památkové péče mohou a jsou vlastně povinny s výsledným elaborátem SHP pracovat. Náležitosti elaborátu SHP obsahuje metodika, jejíž dodržení může orgán státní památkové péče v podmínkách závazného stanoviska požadovat, ať již bude zhotovitelem průzkumu kdokoli. Tímto po formální stránce poměrně jednoduchým způsobem lze dosáhnout zohlednění výsledků SHP v připravované projektové dokumentaci, ale pochopitelně i ověření úrovně SHP, přičemž případné pochybnosti lze celkem snadno konfrontovat se skutečností prohlídkou stavby. Vzhledem k nárokům, kladeným na úroveň správního řízení platnou procesní úpravou, zakotvenou v zákoně č. 71/1967 Sb. o správním řízení, se správní orgán při zjišťování skutečného stavu věci zkoumání těchto otázek nemůže vyhnout, neboť pak by nebylo zaručeno, že jeho postup je v souladu s účelem zákona o státní památkové péči a zároveň s ust. § 14 odst. 3 cit. zákona, které výslovně stanoví povinnost vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot. Z tohoto ustanovení pak lze snadno odvodit také potřebu aktualizace starších SHP, pokud jejich záběr již zcela neodpovídá současnému stavu poznání.
Nástroje obsažené v ust. § 14 cit. zák. tedy umožňují zajistit zpracování SHP, stanovit jeho rozsah, uložit povinnost strpět jeho provedení, předložit výsledný elaborát, tento elaborát konfrontovat se skutečností – tedy ověřit jeho věrohodnost – a na základě zjištěných skutečností případně korigovat projektovou dokumentaci obnovy. Základní problém je v tom, že tyto možnosti nejsou v praxi dostatečně využívány a v některých případech je projektová dokumentace obnovy zpracovávána, aniž byl SHP proveden, nebo pokud se tak stalo, k jeho obsahu nepřihlíží. Za obzvláště zcestné je třeba považovat takové postupy, kdy je se souhlasem orgánů památkové péče připravována celková rekonstrukce bez kvalitního zaměření stavby.
Restaurátorský průzkum probíhá obvykle v souvislosti s restaurováním, tj. obnovou těch kulturních památek nebo jejich částí, které jsou dílem výtvarného umění nebo prací uměleckých řemesel a tedy na základě závazného stanoviska k restaurátorským pracím, není však na ně bezpodmínečně vázán. Právní úprava restaurování byla nedávno zevrubně novelizována zákonem č. 361/1999 Sb.
Obnova kulturních památek, které nevykazují uvedené vlastnosti, stejně jako práce na nemovitostech podle ust. § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči se tedy za restaurování nepovažují. Zákon v ust. § 14 odst. 8 blíže specifikuje, že za restaurování se považuje „souhrn specifických výtvarných, umělecko-řemeslných a technických prací respektujících technickou a výtvarnou strukturu originálu“. Posouzení těchto skutečností je ponecháno na správním uvážení orgánu památkové péče, v praxi většinou vyplývá z písemného vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Z citované definice ovšem nevyplývá, že by zahrnovala restaurátorský průzkum, který je obvykle zajisté základním předpokladem úspěšného restaurátorského zásahu, ale není s ním totožný.
Žádost o vydání závazného stanoviska k restaurování musí mimo jiné podle ust. § 10 odst. 2 vyhl. č. 66/1988 Sb. obsahovat:
– popis současného stavu památky s uvedením závad a příčin porušení,
– navrhovaný způsob restaurátorského zásahu,
– investora obnovy,
– předpokládaný výsledek zásahu včetně požadavků na prezentaci.
Žadatel o restaurování si může zpracování žádosti zajistit u odborné organizace státní památkové péče.
V závazném stanovisku pro přípravu a realizaci restaurování stanoví příslušný orgán státní památkové péče podle povahy kulturní památky následující základní podmínky:
– zpracování záměru restaurování,
– technického a technologického postupu,
– návrhu konečného řešení a grafické podklady,
– provedení průzkumných a výzkumných prací a jejich dokumentaci
– dále počet vyhotovení závěrečné restaurátorské zprávy
Podle ust. § 10 odst. 4 cit. vyhlášky má závěrečná restaurátorská zpráva obsahovat komplexní vyhodnocení průzkumných a výzkumných prací, dokumentaci provedeného restaurování, popis použitých technických a technologických postupů, popis použitých materiálů, nová zjištění o kulturní památce a pokyny pro další ochranný režim, fotodokumentaci jednotlivých fází restaurování a výsledného stavu, další dokumentaci podle povahy věci a předávací protokol a vyčíslení nákladů restaurování.
V případě restaurování nemovité kulturní památky lze aplikovat výše uvedený postup podle ust. § 14 odst. 7 zákona, jinak však zákon předpokládá vydání pouze jediného závazného stanoviska k restaurování a orgán SPP je sice zmocněn provedení průzkumných prací uložit, ale jejich výsledek nemůže využít, neboť zároveň v témže řízení rozhoduje o technickém a technologickém postupu. Výsledek průzkumů se totiž uplatňuje až v závěrečné zprávě ve smyslu ust. § 10 odst. 4 cit. vyhlášky, tedy v rámci informací o již realizované akci. V praxi je problematika restaurátorského průzkumu vnímána obvykle tak, že jej může provádět pouze restaurátor s příslušným povolením Ministerstva kultury. Z platné právní úpravy však vyplývá něco zcela jiného. Zákon totiž nikde nestanoví, že uvedené průzkumné práce je oprávněn provádět pouze restaurátor. Tento postup tedy nápadně kontrastuje se složitými procedurami, kterým jsou podrobováni držitelé a zejména pak noví žadatelé o povolení k restaurování.
Povolení k restaurování podle ust. § 14a zákona č. 20/1987 Sb. je udělováno výhradně fyzickým osobám na základě písemné žádosti, která musí obsahovat vymezení požadované restaurátorské specializace podle třídníku restaurátorských prací , k níž se přikládají
– vyplněný evidenční dotazník, jehož vzor je uveden v příloze č. 2 k zák. č. 361/1999 Sb.
– ověřené kopie dokladů o dosaženém odborném vzdělání
-dokumentace nejméně tří restaurátorských prací na věcech, které nejsou kulturními
památkami, z nichž nejméně jedna nesmí být starší dvou let.
Tato dokumentace musí obsahovat komplexní vyhodnocení příslušných průzkumů a výzkumů, fotodokumentaci stavu díla před započetím restaurátorské práce, v průběhu jednotlivých etap, a po ukončení práce, popis použitých technických a technologických postupů a materiálů, rozbor a vyhodnocení případných nových zjištění o díle a pokyny pro jeho další ochranný režim. Ve zde sledovaných souvislostech je podstatné, že tyto náležitosti se týkají pouze dokumentace restaurování věcí, které kulturními památkami nejsou, a to pro účely řízení o vydání povolení, ale v další praxi restaurátora, kdy již restauruje výhradně kulturní památky, zákon tyto náležitosti nestanoví a jsou upraveny jen rámcově v prováděcím předpise, jak je výše uvedeno.
V rozhodnutí o udělení povolení Ministerstvo kultury stanoví specializaci restaurátorské činnosti podle třídníku, který je obsažen v příloze. Dále může výkon činnosti vázat na další podmínky, jakož stanovit i dobu na kterou povolení uděluje.
Pro praxi může ovšem třídník mít do jisté míry diskriminující důsledky pro držitele povolení, kteří jich nabyli již na základě takto novelizované právní úpravy, neboť předchozí povolení se tímto třídníkem neřídila a rozsah oprávnění z nich vyplývající byl mnohdy daleko širší, resp. neurčitý. Kromě toho platná právní úprava po nedávné novelizaci se vztahuje pouze na ty žadatele, kteří doposud držiteli povolení nebyli, přičemž povolení, vydaná za zcela odlišné situace před její účinností, jsou považována za platná, přestože v řadě případů obsahovala nesmyslné podmínky, k jejichž stanovení zákon nezmocňoval (např. povinnost spolupracovat s restaurátorem).
Formulář evidenčního dotazníku žádosti o povolení vyžaduje fotografii, adres trvalého pobytu, přechodného pobytu a ateliéru s spolu s uvedením telefonních čísel na tyto adresy (!), další údaje o vzdělání, kvalifikaci a odborné praxi včetně přednášek k problematice restaurování.
Odborná způsobilost se prokazuje podle ust. § 14a odst. 4 písm. a) cit. zákona splněním kvalifikačních předpokladů:
– pro restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění, jimiž je vysokoškolské vzdělání v oboru restaurování a pro restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou uměleckořemeslnými pracemi,
– vyšší odborné nebo úplné střední odborné vzdělání v oboru restaurování nebo
vyšší odborné nebo úplné střední odborné vzdělání v příslušném oboru a 5 let praxe.
– pro specializace, pro něž středoškolské studium nebylo zřízeno, vyučení v příslušném oboru a 8 let praxe při restaurování věcí, které nejsou kulturními památkami.
Ministerstvo kultury vede Seznam osob s povolením k restaurování, do něhož se zapisuje:
– jméno a příjmení fyzické osoby, rodné číslo, trvalý a přechodný pobyt,
– specializace restaurátorské činnosti a doba, na kterou bylo povolení uděleno
– změny uvedených údajů,
– zrušení povolení k restaurování nebo pozastavení výkonu práv spojených s povolením
k restaurování.
Některé informace, požadované v dotazníku, se tedy v tomto seznamu nevyskytují, naopak seznam obsahuje údaje o přechodném pobytu.
Do tohoto seznamu může nahlížet pouze ten, kdo osvědčí právní zájem.
Držitel povolení k restaurování je povinen podle ust. § 14a odst. 9 cit. zákona oznámit změnu údajů v tomto seznamu neprodleně ministerstvu kultury a zároveň je tuto skutečnost povinen doložit do 30 dnů od vzniku těchto změn. Zákon nestanoví, jakým způsobem by měly být tyto změny dokládány. Institut přechodného pobytu byl ovšem mezitím zrušen. Nesplnění těchto povinností je pod sankcí podle ust. § 39 odst. 2 písm. i) cit. zákona.
Ministerstvo kultury podle ust. § 14a odst. 10 cit. zákona zruší povolení k restaurování, jestliže držitel povolení k restaurování
– byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo mu byla způsobilost k právním úkonům omezena
– přestal splňovat podmínku bezúhonnosti
– hrubým způsobem prokazatelně poškodil při restaurování kulturní památku nebo její část, která je dílem výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi
– uvedl v žádosti podle ust. § 14a odst. 5 cit. zákona nepravdivé údaje
– požádal o zrušení povolení k restaurování.
Ministerstvo kultury dále může podle ust. § 14a odst. 11 cit. zákona rozhodnout o pozastavení restaurátorské činnosti prováděné na základě povolení k restaurování, jestliže proti jeho držiteli bylo zahájeno trestní řízení, v jehož důsledku může přestat splňovat podmínku bezúhonnosti, nebo bylo zahájeno řízení o zbavení nebo omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, a to až do nabytí právní moci rozhodnutí, kterým toto řízení končí.
Je tedy zřejmé, že z nedávno v tomto smyslu novelizované právní úpravy je patrný především zájem o různé osobní údaje zejména nových žadatelů o povolení k restaurování, zatímco tak choulostivou otázku, jako je zohlednění výsledků restaurátorského průzkumu pro metodu vlastního restaurátorského zásahu, vlastně nemůže orgán památkové péče ovlivnit, ačkoli restaurováním dochází k zásahu do hmotné podstaty kulturních památek, resp. jejich částí, která jsou díly výtvarných umění či uměleckého řemesla. Provádění restaurátorského průzkumu není nikterak upraveno a platná právní úprava explicitně neuvádí, že jde o součást restaurování.
Srovnání těchto tří disciplín průzkumů je dostatečně instruktivní. Přes již tradičně poměrně podrobnou právní úpravu v případě archeologického výzkumu neexistují nástroje, jak rozsah a úroveň provádění tohoto výzkumu spolehlivě korigovat a kontrolovat, přestože nálezové situace výzkumem nenávratně zanikají.
V případě restaurování vyplývá ze zákona, navzdory nedávné rozsáhlé novelizaci této problematiky že restaurátorský průzkum je oprávněn provádět kdokoli, přičemž chybí mechanismus, který by zajistil, aby výsledky tohoto průzkumu byly kontrolovatelným způsobem uplatněny při rozhodování o metodě vlastního restaurátorského zásahu, směřujícího do hmotné podstaty kulturní památky, která je dílem výtvarného umění či uměleckého řemesla.
Naproti tomu, přestože není SHP jako takový v platných předpisech explicitně zmíněn, v případě jeho provádění není kulturní památka nikterak fyzicky dotčena, nicméně přesto jde o transparentní a kontrolovatelný proces, přičemž s výsledkem průzkumu je správní orgán zmocněn pracovat, stejně jako provádí jiné důkazy. V případě potřeby provedení hloubkového SHP může orgán památkové péče přesně stanovit rozsah sondáže. Problémy v praxi spočívají především v nedostatečné zkušenosti a omezených schopnostech mnohých pracovníků státní památkové péče, kteří zpracování SHP nepožadují, a pokud byly pořízeny, nevyužívají v nich obsažených informací.
Možnost ovlivnit úroveň SHP v rámci současné památkové péče je tedy na neporovnatelně vyšší úrovni než je tomu u archeologických výzkumů a restaurátorských průzkumů. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že míra odpovědnosti archeologa při provádění terénního výzkumu či zpracovatele restaurátorského průzkumu je nepoměrně větší, než je tomu u autora SHP, neboť jejich zásahy jsou až na výjimky nevratné, zatímco výsledek SHP lze revidovat. Přestože se na rozdíl od obou uvedených disciplín při provádění povrchového SHP do hmotné podstaty stavby nezasahuje vůbec, je třeba usilovat zejména o to, aby se skutečný obsah problematiky SHP neomezoval na nesporně potřebné, ale poněkud exkluzivní a akademické diskusní pole zainteresovaných odborníků, ale aby se práce se SHP (jakož samozřejmě i s výsledky jiných průzkumů) stala jedním z běžných pracovních postupů naší státní památkové péče. Je tedy zásadně nezbytné klást zvýšené nároky na pracovníky státní památkové péče na všech úrovních, nikoli formálním způsobem na zpracovatele SHP.
Představa, že pokroku bude dosaženo administrativní cestou vydáváním různých osvědčení či povolení fyzickým osobám, je – mírně řečeno – poněkud odtržená od reality. Zavedení takovýchto osvědčení nemůže samo o sobě vést k pozitivnímu výsledku, naproti tomu v korupčním prostředí pak může přinášet celou řadu nových problémů, aniž by jakkoli přispělo ke zlepšení ochrany kulturně historických hodnot. Kromě toho by mohlo hrozit, že pak nebude posuzován obsah konkrétních elaborátů SHP, ale zájem příslušných orgánů se podobně jako u restaurátorů soustředí na osoby zpracovatelů místo na výsledky jejich práce.
Literatura:
P. Macek, Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum, Státní ústav
památkové péče, Praha 2001, 2. vyd.
K. Sklenář, Z dějin péče o archeologické památky v českých zemích, Památky a příroda
13 – 15, 1988 – 1990, 206 – 210, 279 – 283, 469 – 472, 528 – 532; 22 –
24, 150 – 154, 334 – 341, 409 – 413, 584 – 588; 13 – 18, 146 – 151,
405 – 409, 595 – 601
J. Varhaník, K právní úpravě archeologických nálezů a výzkumů, Správní právo 6, 1999,
337 – 356
J. Varhaník, K uvádění obsahu maltské úmluvy do praxe, Archeologické rozhledy LIII-2001,
588 – 591
J. Varhaník, Úroveň dodržování zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči od roku 1989,
Sborník statí o kultuře v České republice po roce 1989, Ministerstvo kultury,
Praha 1999