Připomínky, reakce, náměty k připravované metodice SHP

V komentářích (viz Comments výše) najdete příspěvky, které přišly v tomto pořadí:

1. Ing. arch. Jan Pešta
2. Mgr. David Otáhal
1. Ing. arch. Jan Pešta
2. Mgr. David Otáhal
3. MgA. F. R. Václavík
4. Ing. Jiří Bláha
5. Mgr. Michal Panáček
6. Mgr. Miroslav Nový
7. Ing. Jan Sommer

7 komentářů u „Připomínky, reakce, náměty k připravované metodice SHP“

  1. Mgr. Miroslav Nový

    ÚVODNÍ POZNÁMKA:

    Potřeba nové aktuální metodiky pro zpracování stavebněhistorických průzkumů, reflektující posun v oboru a inspirující se i v mimočeském území, je nepochybně základní premisou pro činnost, kterou se zabýváme.

    Stěžejní otázkou na úvod je, k čemu SHP vlastně slouží a co je jeho cílem. Od toho se pak může a musí odvíjet jeho struktura a samozřejmě i metoda. Většina průzkumů v současné době souvisí s opravou, či transformací historických objektů (památek). SHP se tak stává pomocným nástrojem v rukou památkáře, projektanta, ale i „obyčejného“ (nemyslím to pejorativně) vlastníka historické stavby. Osobně hlavní cíl SHP spatřuji zejména v pečlivé dokumentaci stavu, který průzkumář spatřuje na stavbě samotné. Mnohdy je dokumentace nálezové situace to jediné, co sekundárně v budoucnu zprostředkuje poznatky ze stavby. Paralelu vidím v, nám velmi blízkém oboru archeologie. Tím neříkám, že je podružná následná interpretační a hodnotící stránka věci (i když tu vnímám již ne 100% jako objektivní, ale mnohdy pouze subjektivní záležitost zpracovatele).

    Po přečtení anotace nové metodiky v PP mám pocit, že je SHP stále vnímáno do značné míry jakožto uměleckohistorická záležitost (resp. klade značný akcent na umělecké hodnotící hledisko). Nelze bez vší pochybnosti popřít, že umělecké hledisko je důležité. Neméně důležitá jsou ovšem i jiná hodnotící hlediska. Objektů s vysokou uměleckou hodnotou je v našem památkovém fondu naštěstí stále mnoho, netvoří však jeho převažující část. Tou jsou objekty zcela jiné povahy (lidové stavby, běžný městský dům, vesnický kostel či kaplička bez vyšších uměleckých ambicí). Jejich hodnoty je tak třeba spatřovat jinde – historická hodnota, hodnota konstrukčního a řemeslného provedení, sociální aspekt stavby ad. Umělecké hledisko nad tyto nemůže vyčnívat, je jen jedním z nich. Důraz, který je na něj kladen, je dle mého názoru zakořeněn ve „starším, či lépe tradičním“ (opět toto nemyslím nijak pejorativně) vnímání památky a vnímání SHP.

    V následující části svého zamyšlení se pak chci dotknout některých kapitol v předpokládané struktuře metodiky.

    TEXTOVÁ ČÁST:

    C) Rozbor objektu

    – za velmi pozitivní považuji zmíněnou možnost provázání popisovaných situací a konstrukcí přímo s grafickou částí (nákresy, fotografiemi, fotografiemi s popiskami). Osobně jsem se tímto směrem vydal a považuji toto řešení za velmi přehledné se snadnou orientací pro uživatele SHP;

    – z hlediska struktury popisu, a teď mám na mysli zejména rozbor jednotlivých prostor v interiéru, za nejpřehlednější považuji tzv. strukturovaný popis, vycházející z německého Raumbuchu, resp. jakési transformované tabulkové řešení – každá místnost má svůj list (či více). U každé tabulky dodržet popis dle jednotného schématu: celková charakteristika, jednotlivé stěny, strop/klenba, podlaha, případně další situace. Tímto způsobem lze zachytit veškeré v danou chvíli zjistitelné skutečnosti, bez opomenutí „sebemenší drobnosti.“ Za vhodné pak považuji ke každé místnosti připojit malý půdorys s vyznačením její lokalizace, event. výřez z půdorysu, je-li to nutné;

    – ad C3) Průzkum z pohledu stavebního/technologického

    • omítky, povrchové úpravy, nátěry: jistě je v pořádku učinit deskripci těchto nedílných součástí stavby, nicméně ohledně nátěrů toto chápu v rámci SHP jako leckdy problematické. Pokud standardní SHP má být během 1, max. 2 měsíců hotové a odevzdané investorovi, není v silách jednotlivce, aby provedl detailní průzkum všech ploch objektu a analyzoval jejich souvrství, které je mnohdy značné. Nehledě na skutečnost, že bez lešení, či plošin, není možné detailně zkoumat např. fasády. Bylo by lépe požadavek formulovat jako deskripci v danou chvíli viditelných úprav a zbytek ponechat na specializovaný průzkum.

    H) Náměty

    – i když rozumím potřebě této kapitoly, kloním se spíše k tomu, aby tato byla pouze kapitolou doporučenou, nikoliv závaznou ve struktuře SHP. V některých případech tato totiž může být spíše kontraproduktivní než přínosná a může ztížit pozici památkáře. Ačkoliv jsou vyjádřeny subjektivní názory zpracovatele SHP na možné úpravy a využití stavebního díla, řada zadavatelů průzkumů tyto bere za ty jediné správné (v případě soukromých zpracovatelů SHP se pak investoři leckdy snaží prosadit přese všechno svoje vize). Pro fundované sepsání námětů je pak dle mého soudu nezbytné mít dobré znalosti v oblasti památkové péče a jejich metodických zásad. Smysl SHP vidím spíše v pečlivé dokumentaci, ve zhodnocení objektu z hlediska jeho vývoje a obecně řečeno památkových kvalit. Další možnosti zacházení se stavbou jsou pak zejména úkolem pro zástupce státní památkové péče.

    Obor stavební historie totiž vnímám jako samostatný, „oddělený“ od praktické památkové péče. Stavební historik by měl být de facto v pozici co architekt (projektant obnovy, úprav historického objektu). Za důležité tak chápu především náměty na další průzkumy. Paralelu bych zde hledal opět u projektantů (jednotlivé stupně PD – studie, projekt), ale i třeba archeologů. Archeologii beru jako paralelu pro rozlišení jednotlivých SHP. Archeologie provádí výzkumy vědecké, ale dnes zejména výzkumy záchranné. Stejně tak v oblasti SHP převažují standardní nedestruktivní průzkumy (pokud pominu samostatnou kapitolu OPD). V řadě případů je však možné SHP charakterizovat rovněž jakožto záchranné (a to před započetím stavebních úprav, popř. tehdy, když se jedná o dokumentaci objektu před jeho definitivním zánikem). Takovéto rozlišení SHP by dle mého soudu mělo v nové metodice taktéž zaznít, či se jím alespoň zaobírat. Dále považuji za podstatné kodifikovat potřebu následného stupně dokumentace (průzkumu) po provedení standardního SHP. Ze zkušeností všichni víme, že řada věcí je na stavbě objasněna až při provádění stavebních prací, tzn. při jakémsi obnažování stavby, resp. jejich konstrukcí.

    GRAFICKÉ VYHODNOCENÍ SHP:

    1. Barevné vyhodnocení stavebního vývoje

    • v legendě bych se přimlouval za jednoznačné rozdělení na konstrukce v rovině řezu a konstrukce nad rovinou řezu a nikoliv na stávající konstrukce a prostory. Termín prostor je totiž velmi zavádějící a při vyhodnocení v zásadě těžko uchopitelný. Prostor totiž tvoří jednak stěny, ale i podlaha a strop, popř. povrchová úprava, a tyto nemusí být samozřejmě časově totožné. Jako prostor jsou v SHP barevně vyznačeny zejména stropy, záklenky apod. (tedy konstrukce nad rovinou řezu);

    • již doplněná metodika z roku 2001 uvažuje s úpravami 21. století – bílá barva. Klonil bych se spíše k výběru barvy jiné, u níž je možné odlišit tmavší a světlejší odstín. Osobně oproti metodice používám barvu šedou (nikoliv však v sytě tmavém odstínu, který by mohl evokovat barvu černou, což by bylo značně zavádějící).

    2. Barevné hodnocení objektu

    • kromě hodnotných stropů/kleneb a podlah, navrhuji zavést samostatnou značku pro konstrukce hodnotných schodišť, které mnohdy nelze v půdorysech graficky vyjádřit. Osobně používám zelený kruh.

    – závěrem se kloním k tomu, aby povinnou součástí grafických příloh byly slepé půdorysy zachycující stav v době konání SHP.

    Tolik ode mě prozatím vše.

    Hezký den přeje

    Miroslav Nový, V Ústí nad Labem, 29. 4. 2013

  2. Mgr. Michal Panáček

    Obecné
    1) Různé stupně SHP
    Tuto věc vnímám dnes jako velký a palčivý problém, který není nijak řešen. Zvláště v souvislostech velkých stavebních podniků, ať už hrazených soukromými prostředky nebo zejména z veřejných prostředků. Chybí jasně daný systém vícestupňového zpracovávání různě podrobných SHP, který by strukturovaně určil neměnný postup přehledný pro investory či vlastníky historických objektů a vytvořil závazný postupový rámec pro orgány státní památkové péče. Od „shrnujícího“ a výchozího pasportu celého areálu nutného k investiční studii či záměru, přes základní „dokumentační“ standardní SHP k projektu ke stavebnímu povolení, k hloubkovému a „detailnímu“ SHP k prováděcímu projektu, nebo jako nutná součást provádění stavby, nutná k předložení při kolaudaci. To by mohl být zhruba základní kompletní systém, z něhož se dá v konkrétních případech aplikovat pouze vybraná část, v obvyklých modelových příkladech by však měl být nezpochybnitelný ve svém celku. Domnívám se, že s existencí systému úzce souvisí otázky vymahatelnosti SHP, kontinuity zachycení poznatků a odpovídajícího ohodnocení. Myslím si, že bez něj nemá nová metodika příliš cenu.

    2) Různé druhy SHP – dílčí
    Domnívám se, že by bylo velmi účelné zavést a zvyknout si zpracovávat dílčí SHP, různých částí staveb v závislosti na jejich požadované obnově. Má to svá úskalí, ale je to objektivně zdůvodnitelné v systému správního řízení posuzování zásahů orgány st. památkové péče. Opětovně větší strukturovanost by měla vést k větší přehlednosti, lepší vymahatelnosti a správnému ohodnocení.

    Konkrétní k bodům článku P. Macka v PP
    C) Rozbor objektu
    Popis „nálezové situace“ objektu by měl být co nejvíce dán jednotným schématem opakujícím se postupně znova a znova na další fasádě, v další místnosti. Domnívám se, že by to měl být dost suchý popis zaznamenaných skutečností. Nerozumím odstavcům C4) a C5). To jsou asi samostatné kapitoly až za popisem objektu, kde pohled „provozního“ řešení objektu je na tomto místě asi v pořádku, ale Průzkum uměleckohistorický je snad spíše obvyklou součástí hodnocení objektu – je to zejména srovnání a interpretace.

    D) Stavební historie
    Osvědčila se mi metoda pokusu rekonstrukce dynamického fungování a z toho vyplívající podoby stavby v jednotlivých vývojových stádiích a proměnách. Ale asi je to tak myšleno.

    E) Hodnocení objektu
    „Kvalita“, či obsáhlost, nebo „naplněnost“ kapitoly velmi záleží na erudici autora, na jeho schopnostech, znalosti kontextu, i času a možnostem (a i finančním). Zároveň lze hodnocení označit za subjektivní interpretaci. Zároveň neschopnost konkrétního SHP, resp. jejího autora, správně ohodnotit danou stavbu neznamená, že hodnoty nemá. Jako nejproblematičtější vidím oddíl E4) Památkové kvality. Stavební historik může být velmi „tendenční“ památkový odborník.

    F) Hodnotné detaily a jejich soubory
    Otázkou je přiměřená míra podrobnosti soupisu v rámci standardního SHP. Rozdíl je mezi vesnickým domem a areálem kláštera, kde to je v rámci standardního SHP velmi problematické. Nemělo by se spíše určit, kdy to ještě lze a potom jakým způsobem a kdy je třeba žádat samostatný elaborát soupisu uměleckořemeslných prvků.

    G) Závady
    Lze vůbec něco označit za závady, když je to doklad stavebního vývoje? V zásadě nikdy nic neoznačuji za závadu, naopak takto označitelné konstrukce „jenom“ nezařadím do architektonicko a stavebněhistoricky hodnotných. V několika průzkumech jsem byl šokován, které např. klasicistní konstrukce byly označeny za závady. Dost nebezpečná kapitola pro následné posuzování orgány státní památkové péče.

    H) Náměty
    Kapitolu by snad bylo vhodné rozdělit na dvě a přejmenovat. Jedna kapitola by měla podrobně popsat další dokumentační a průzkumové práce nutné pro další stupně projektové přípravy nebo snad již provádění stavby. A druhá, problematičtější kapitola, by mohla být určitým ideovým doporučením pro obnovu nebo adaptaci objektu a záchranu a rehabilitaci jeho hodnot. Tuto kapitolu v obecnější rovině používám spíše než konkrétní výčet závad.

    Doplňky
    add) pomocné přírodovědné metody materiálových průzkumů a řemeslně-technologických průzkumů
    Za rozbor (popis) objektu by bylo vhodné vkládat dendrochronologický průzkum, průzkum malt, barevnosti, geometrický rozbor, geofyzikální měření, traseologický průzkum atd.

    add) tiskové provedení, adjustace
    Velmi velká pozornost by měla být věnována stanovením podmínek pro tisk elaborátů. Jak dlouho vydrží fotodokumentace a plánové přílohy tištěné dnes na laserových barevných tiskárnách na obyčejný papír? Asi moc ne. A jsou vůbec dostatečně kvalitní a vypovídající? Ale tištění na fotopapír je řádově mnohem dražší. Lze o toto zvednout cenu SHP? Kvůli možnostem archivace je krajně nutné stanovit závazné podmínky i pro adjustaci. Obecně se domnívám, že by se tyto věci měli řešit mnohem kvalitněji než dnes, ale pak se musí veřejně říci, že to zvedne cenu průzkumů o tisíce Kč.

    Michal Panáček 29. 4. 2013.

  3. Ing. Jiří Bláha, PhD.

    Tříbení názorů v této fázi přípravy považuji za velmi důležité a věřím, že buď na chystaném workshopu nebo i na nějakých jednáních per partes dojde k tolik potřebnému ujasnění. To, co mě napadalo při čtení příspěvku Petra Macka z PP II/ 012 jsem se pokusil formulovat v následujících bodech:
    • Nemyslím si, že by bylo v našich současných silách (oboru) napsat skutečně „komplexní“ metodiku. Proč si to myslím, vyplyne i z následujících poznámek. Doporučuji tento smělý termín alespoň prozatím odložit.
    • Za vůbec nejdůležitější považuji formulovat (asi nejlépe formou úvodu metodiky, ať už bude pojmenovaná jakkoli) následující body:
    – jaké jsou nejčastější důvody pro stavebněhistorickou analýzu, která může vyústit ve zpracování SHP – ohlášení akce památkové obnovy je jen jednou z mnoha možných záminek. Další jsou např.: interpretace a prezentace památky (pro turistický ruch, místní komunitu, specifický okruh zájemců…), „záchranný“ průzkum ohrožené lokality, regionální mapování, mapování určitého arch. či staveb. druhu, základní výzkum v nejrůznějších oblastech, východisko pro stavebně-technické průzkumy (statik potřebuje vědět, které trhliny souvisejí s úseky oddělených stavebních etap), studentské práce a projekty atp…
    – jaké jsou standardní formy výstupů, např. tištěných zpráv o provedené analýze, čím se liší a co přinejmenším musí obsahovat, aby je bylo možné zažitým termínem označit. Formy výstupů je třeba standardizovat a naplnit obsahem nejen
    – za jakých okolností je třeba zpracovat kterou dokumentaci a jakého rozsahu, tedy to, co by měl znát každý památkář, který něco vyžaduje, každý projektant/architekt, který přistupuje k památce a samozřejmě i její vlastník či správce, kterého je potřeba rovněž chránit před nepřiměřenými nároky, na což v naší svaté válce někdy zapomínáme.
    – jak se se zpracovanou dokumentací dále pracuje, tedy opět něco, co nás stavební historiky v naší sebestřednosti ani nenapadne někomu vysvětlovat, nicméně z praxe vím, že v tom tápou nejenom vlastníci, což není divu, ale i architekti, což už je na pováženou, ale i sami památkáři!
    • Kapitola Dějiny objektu Domnívám se, že pouhá kapitola dodaná „na klíč“ specializovaným historikem, tak jak ji známe z průzkumů SÚRPMO je málo. Úvodní rešerše by měla nejprve podrobně shrnout stav dosavadního poznání věci (de facto „literární rešerše“). Po ní by měla následovat ona kapitola zpracovaná z archivních pramenů, formulovaná tak, aby bylo jasné, která zjištění jsou „nová“ a jsou tedy tím, co přináší aktuální akce SHP coby nadhodnotu. Další důležitou věcí jsou často opomíjené nejnovější dějiny, které řadě archivních rešerší unikají a kde nám například zcela chybí metodické postupy pro zaznamenání svědectví pamětníků – tato oblast je přitom zásadně důležitá pro moderní, zejména technické památky.
    • Kapitola Stavební historie Myslím, že je málo zdůrazňováno, že nedestruktivní SHP, zejména je-li skutečně důsledně nedestruktivní, je vlastně jen jakousi úvodní rozcvičkou, kde zpracovatel na základě svých znalostí, zkušeností a kombinačních schopností naznačí nejpravděpodobnější možnosti interpretace. Teprve hloubkový průzkum, resp. účast stavebního historika při památkové obnově tento hypotetický názor upřesňují a verifikují. Z praxe známe spíš to, že SHP je „hotové“ a zaplacené, stavební povolení vydané a tak se může vesele bourat. Vím, že to nebude jednoduché, ale jedinou možností je v těch případech, kdy je zpracování SHP vázáno na akci stavební obnovy, zajistit průběžný dohled (vlastně jako v archeologii) a odevzdat výsledný elaborát až po dokončení stavby. K tomu by to mělo celé směřovat.
    • Kapitola Hodnocení objektu, tady bych to trochu obrátil. Nejprve by se měl objevit rozbor památkové autenticity – tedy rozbor toho, co je typické a co naopak zvláštní a postižení toho, které složky se nejvíce podílejí na autenticitě celku a teprve podle jejich přítomnosti pokračovat v jejich výčtu či specifikaci. Stavebněřemeslné a uměleckohistorické kvality by se neměly oddělovat, ale naopak spojovat, ostatně nejsou to jediné dva pohledy, takže spíše sloučit – dokázat vidět ve vzájemné provázanosti – a naopak přidat k nim další kritéria.
    • Grafické přílohy jsou velmi důležité (upřímně, texty dnes čte už jen málokdo. I ti, kdo číst prokazatelně umí, prostě nemají čas). Obrázkům je proto třeba v metodice věnovat zcela mimořádnou pozornost:
    – Kvalita podkladů – rozhodně je lepší nevybarvený půdorys, který odpovídá skutečnosti, než hezky vybarvený chybný nebo zjednodušený půdorys. To samé platí i pro klenby nebo pro krovy, pokud jsou správně a detailně zakreslené, není už k tomu potřeba vlastně nic dodávat.
    – Význam ručního skicování – v poměru spotřebovaný čas/množství zachycených a uložených informací stále vede kresebné zachycení situace na papír formátu A4 a jeho naskenování po návratu domů. A nemyslím, že by tuto metodu v dohledné budoucnosti něco překonalo – fotodokumentace, fotogrammetrie, 3D skenování – všechno je to hezké, ale už jen pouhé označení a utřídění elektronických souborů s výstupy spotřebuje přinejmenším tolik času, co pořízení skici, a to nemluvím o metadatech, popisech detailů na fotografiích či plánech, jejich tisku nebo komplikovanosti pořizování dokumentace moderními prostředky, atd., atd.
    – Analytické přílohy – chybí náměty, jak pracovat se zaužívaným barevným kódem pro různé vývojové fáze v případech, že se ocitáme uvnitř jediného slohového období s mnoha mikrofázemi (typicky u staveb z 20. století). Také pozor na výkresy hodnocení detailů – patří k nejvíce zneužívaným částem SHP.
    • Kapitoly Závady a Náměty by neměly patřit mezi povinné součásti SHP. Není přece možné obec zpracovatelů SHP zúžit jen na architekty nebo stavaře, kteří jsou (přesněji řečeno měli by být) z hlediska své profesní výbavy schopni takovouto kapitolu formulovat v širších souvislostech. Navíc tuším, že je řada „architektů“, kteří právě tuto část považují za tu, kde se mohou nejvíce vydovádět podle gusta investora, proto bych nejraději tyto kapitoly viděl od SHP zcela oddělené…
    Jistě víte, že jsem za současných podmínek skeptikem, co se týče udílení licencí pro zpracovatele SHP, závažné důvody proti nim rád kdykoli vysvětlím, je jich víc. Památkáře je pouze potřeba vybavit pravomocí odmítnout (samozřejmě s náležitým zdůvodněním) nekvalitní, nedostatečný nebo zaujatý průzkum. Naopak si myslím, že velký smysl by mohly mít povinné nezávislé oponentní posudky.
    Je toho jistě víc, ale zatím alespoň takto…

    Jiří Bláha, Telč 29. 4. 2013

  4. MgA. F. R. Václavík

    Prosím o shovívavost, nemusím asi vysvětlovat, že každý máme problém se hlouběji ponořit do něčeho, co nám zrovna nehoří za zadkem. Moje poznámky jsou tedy takové výkousky vyšlé z delšího osamělého uvažování o tématu, něco nemám domyšlené do konce, na něco jsem jistě zapomněl… Přidávám pár odstavců z praxe – co je od investorů požadováno…
    Budu vděčný za vaše reakce směrem k obdobné snaze připravit metodiku inventarizace architektonických prvků.
    Odůvodnění SHP a obecné
    Mělo by být na první pohled jasné, z jakých důvodů může památkář, úředník atd. požadovat průzkum. Doporučuji využít příklady dobré praxe – aktuálně např. to dobře funguje na magistrátu Hradec Králové (ing arch. J. Falta). Velmi dobrá je aktivita našich kolegů v Liberci, kteří sestavili „itinerář“ zadávání průzkumů, aby bylo ulehčeno přemýšlení lidem, kteří to ovlivňují (viz M. Panáček). Legislativní odůvodnění (Varhaník), etické či morální, vědecké …
    Měla by být uvedena formulace, jakým způsobem se zakázka – průzkum zadává a jakým způsobem se kontroluje její úplnost, kvalita. Myslím, že by Sdružení pro SHP mohlo sehrát roli nezávislého auditora (musel by se ustanovit speciální orgán), také NPÚ – má například památkové rady na každém pracovišti, ty by také mohly vydávat vyjádření ke kvalitě zpracování v případě nějakého problému.
    Naprosto zásadní by měl být požadavek „Registrace SHP“ – povinnost registrovat zpracování SHP v centrálním registru. Neměl by být problém během dvou dnů vytvořit formulář navázaný na ISPP – nešlo by to hned prosadit? Je to strašlivá škoda že NPÚ není schopný zařídit tak jednoduchou věc …
    Domnívám se, že součástí metodiky by měla být i nějaká etická preambule zpracovatele.

    Metodologie
    Z publikovaných textů se mi zdá, že strašně podceňujeme archeologii jako skutečnou „sestru“ – a řekl bych starší a sofistikovanější sestru. Mělo by být patrnější, co máme společného a v čem se doplňujeme. Nejde o to se ponížit k nějakému schlamstnutí nechápajícími archeology, ale naopak „vyčistit“ obě příbuzná sousední pole, vyklestit křoví mezi nimi…
    SHP je stále chápán bez ohledu na vývoj v oblasti historických věd posledních cca 30 let – to prosím neříkám zpracovatelům metodiky z důvodu, že by za to mohli – to je můj osobní pohled a jenom nemůžu najít někoho, kdo by se mnou tento názor sdílel. Ale prosím, omezovat analytickou část průzkumu pouze na stavební a uměleckou část (viz text v PP) je podle mne až příliš zjednodušující. Nemůžeme napsat alespoň to, že to je mnohavrstevné, a že uměleckohistorické a strukturálně analytické prizma je v naší tradici zatím nejsilnější?
    Když se hovoří o metodách, mělo by být asi rámcově podchyceno, na jakých metodách je naše vědecká práce postavena.
    Práce s archivními prameny
    Od počátku cítím jasné vymezení – historií se zabývá profesionální archivář – historik, my tomu nerozumíme, nemáme do toho co kafrat. To že to má dělat profesionál je jasné, ale domnívám se, že my všichni s prameny zacházíme a měli bychom se o tom více bavit! Děláme přeci to, že předžvýkané a již interpretované archivní prameny usouvztažňujeme s prameny hmotnými – to je také práce s prameny (nabízí se otázka – jak pracujeme s těmito prameny?). Nesouhlasím s tím, že archivář připraví objektivní – pozitivistickou archivní rešerši. To je špatné pojmenování skutečnosti. Nic takového v historiografii prostě neexistuje, Ranke je mrtev. Myslím, že práce historika je o selektivním vyjímáním pramenů, které jsou také selektivní a na víc často není možné zjistit jejich kvalitu, váhu, věrohodnost. To co dostává stavební historik je interpretace pramenů závislá na kvalitách historika a jeho metodologických znalostech. Já bych například často preferoval, aby se linearizovaný příběh rešerše podal jako jednotlivé edice pramenů, nejlépe pak s kopií originálu – jenom tak bych měl pocit, že je pro objektivitu uděláno maximum. Je to však nesplnitelný požadavek, protože praxe závislá na časových, finančních, personálních omezeních je zkrátka jiná. Mělo by to však být jasně přiznáno a mělo by se s tím pracovat.
    Praxe
    Jak jsem již prezentoval na minulé valné hromadě SSHP, zabývám se pilováním forem Raumbuchů. Je jasné, že to není samospasitelné a pouze to rozvíjí možnosti a možná trochu pootáčí perspektivu. To co považuji za podstatné, je metodické propojení rozboru, deskripce s dalšími aspekty. Je to způsob aplikovatelný v praxi – dokumentační jednotka (místnost, stěna,..) podaná popisem, měřickou dokumentací, fotodokumentací má jasnou vazbu na Závady, Hodnoty, popř. Doporučení, popř. Archivní rešerši. Vzniká tak provázaný celek, který může díky grafickému sjednocení daleko efektivněji sloužit pro rozhodování památkových orgánů, projektantů, správců, investorů… Způsob systematické řazení a metodická forma rozboru pak nutně reaguje na požadavky objektu – neexistuje jedno správné řešení, je však dobré popsat celou škálu. Samozřejmě to způsobuje nutně další nároky časové, je nutné se vypořádat s grafickou podobou atd. To je ale otázka experimentální fáze, po získání zkušeností by to mělo být snazší.
    Skladba současného SHP, respektive jeho dílčí části jsou pojímané lineárně, což myslím reaguje na metody zpracování elaborátu (psací stroj) v historii. Dnešní dostupné technologie umožňují pracovat více s grafikou, hypertextovým provázáním atd.
    SHP pro archeologii
    Poslední dva tři roky jsem začal dělat stavebněhistorické průzkumy pro archeologii, což považuji za skvělou příležitost propojení obou příbuzných diskurzů. Jedná se asi o speciální formát průzkumu, možná je zařaditelný do typu OPD, ale dělám k tomu i základní archivní rešerše a nutí mě to hlouběji se zabývat historií lokality. Role stavebního historika je především v analýze konstrukcí zdiv, dokumentace architektonických článků, analýze nalezených reziduí prostorového uspořádání a funkcí atd. Je zde důležité napojení na metodologii archeologického výzkumu – propojení dokumentace, sladění terminologie atd.
    SHP moderní architektury
    Další oblast s dosti dynamickým vývojem za posledních cca 5 let. Mám pocit, že zde je nutné vyzdvihnout nutnost seznámit se s moderními konstrukcemi, moderním urbanizmem, pracujeme s jinými početnějšími prameny, daleko lépe se nám uvažuje o architektonických záměrech, vztahu k teorii architektury. Při památkovém hodnocení např. skeletové stavby z 30. let nemusíme chránit každou příčku mezi kancelářemi, ale jde o ochranu základních prostorových principů, komunikačního schematu atd.
    SHP a moderní urbanizmus
    To co je opět pro mne novější, ale vyplývá z mého dlouhodobého zájmu o moderní urbanizmus. Jsem oslovován architekty či obcí abych zpracoval stavební, urbanistický vývoj a historii nějaké lokality jako součást studie využití území, změn územního plánu atd. Velmi mě to baví, umožňuje to hlubší vhled do příčin proměn městské struktury. Ale nevím, zda se to dotýká připravované metodiky.

    Toť vše, pokud by mě ještě něco dodatečně napadlo, tak se ozvu.

    Hodně zdaru! F. R. Václavík 28. 4. 2013

  5. Mgr. David Otáhal

    Nová metodika pro standardní stavebněhistorický průzkum – náměty k diskusi

    Primárním východiskem pro novou podobu metodiky SHP je dle mého názoru zásadní diskuse o účelu stavebněhistorického průzkumu. Tato diskuse se vedla již v době vzniku stávající metodiky a jistě i v minulosti mnohem dávnější a její vyústění osobně chápu jako mírně převažující akcent individuálního dialogu stavebního historika s architektem a památkářem oproti komplexnímu záznamu o dochované matérii v jednom bodě jeho dlouhého vývoje. Toto pojetí pak v extrémním případě může vést k formulování zásadních uměleckohistorických či stavebněvývojových závěrů při pouze formalizovaném a naprosto nedostatečném naplnění oněch kapitol stávající metodiky, které mají závěrům předcházet a mají z nich být dedukovatelné nejen pro autora průzkumu, ale i pro památkáře, architekty, vlastníky, úředníky a především pro budoucí badatele.

    Již (bohužel) dlouholetá zkušenost mě vede ke stále jasnějšímu poznání, že, slovy Aloise Riegla, „uvádění díla do provozu lidskou silou tak znamená sice pomalé, ale stálé, a tudíž nezadržitelné opotřebování a rozkládání díla“[1]. Má být proto úkolem stavebněhistorického průzkumu přispět ke snížení rychlosti „opotřebování a rozkládání díla“ nebo zachytit a v nové podobě předvést jeho stav v konkrétním historickém okamžiku? Předvést co možno nejúplněji? Další dlouholetá osobní zkušenost mě vede k poznání, že neexistuje žádná sanační metoda, která by zároveň neznamenala úbytek výpovědní hodnoty díla, vždy jde jen o to, jak velký onen úbytek bude. A současný stav státní památkové péče, který bezesporu odráží celkový stav společnosti, bohužel neskýtá žádnou záruku, že ztráty výpovědní hodnoty při opravách a konzervacích budou spíše malé než velké. Takto velmi stručně a zkratkovitě definovaná východiska mě vedou k závěru, že stavebněhistorický průzkum by se v budoucnosti (doufejme, že již blízké) měl mnohem spíše stát záznamem stávajícího stavu než jeho interpretací.

    Asi na rozdíl od Ing. Petra Macka je mi stále bližší termín „building archeology“ a osobně bych výrazně užší sepětí s archeologickými metodami a výstupy přivítal. Neplatí to jistě obecně, ale řada staveb podrobených stavebněhistorickému zkoumání je ve stavu, kdy jsou některé z archeologických metod výzkumu a dokumentace plně aplikovatelné i na dosud nearcheologizované situace. A jak nedocenitelná je přátelská spolupráce stavebního historika s archeologem ví každý, kdo měl to štěstí ji zažít.

    V návaznosti na předchozí odstavec si proto dovolím označit zejména stavební část SHP za cosi jako nálezovou zprávu známou z archeologických výzkumů. Metodika SHP by dle mého názoru měla definovat, jak tuto „nálezovou zprávu“ správně vytvořit. Rozhodně si myslím, že je povinností autora stavební části SHP dokumentovat vše, co v daný okamžik lze ze stavby vyčíst a co lze běžně dostupnými dokumentačními metodami zachytit. Má být předmětem další odborné diskuse vedoucí k finální podobě metodiky, co bude obsahem definice pojmu „běžně dostupné dokumentační metody“ a co má být obsahem pojmu „vše“. Cílem by mělo být shromáždění a následné prezentování takové sumy informací o objektu, které umožní interpretaci nejen autorem SHP ale i reinterpretaci závěrů zpracovatele SHP dalšími případnými badateli (v průběhu času s pokračujícím stavem poznání téměř jistě nutnou), a to i v případě, že zkoumaná matérie zcela nebo zčásti zanikla. Toto považuji za výrazně podstatnější než sebekvalitnější komparační pojednání o stavbě v širším dobovém či místním kontextu, neboť to druhé bude vždy subjektivním, dobově determinovaným, hodnocením. To první by mělo časově podmíněným proměnám v pohledu na minulost odolávat co nejvíce. Zároveň to ovšem neznamená, že by se autor SHP měl hodnocení stavby zříci zcela, velmi důvěrné propojení s dochovanou a dokumentovanou matérií jej jistě opravňuje k vyslovení názoru na hodnoty stavby, ať již pohlížené z uměleckého, stavebního, památkářského či jiného úhlu pohledu, akcenty průzkumu a jeho výslednou kvalitu však spatřuji v kvalitně provedené dokumentační činnosti.

    Výše nastíněnému požadavku precizní a pokud možno vyčerpávající dokumentace rozhodně nejlépe odpovídá metoda strukturovaného popisu, kterou v první reakci na výzvu k diskusi nad podobou nové metodiky zcela srozumitelně formuloval Ing. arch. Jan Pešta (viz http://www.svornik.cz/?p=2332#more-2332). Osobně jsem rovněž potěšen, že v nastíněné představě o podobě nové metodiky se uvažuje i o v cizině používaném užším propojení obrazových a textových informací, které si pro zjednodušení dovolím pracovně nazývat Raumbuchem. Tato záznamová metoda s sebou nese velkou řadu pozitiv (mj. strukturovanost, větší přehlednost a lepší orientaci), která snad kompenzují jedno výrazné negativum – výrazně vyšší časovou náročnost, a jedno menší – vyšší náklady na tisk a kompletaci. Není to až tak nepodstatné pro osoby samostatně výdělečně činné. Zatímco o nutnosti zařadit strukturovaný popis do elementárních náležitostí průzkumu zpracovaného podle nové metodiky nepochybuji, je otázkou další diskuse, zda by metodika měla dát popis bez těsného propojení s grafickými informacemi na roveň Raumbuchu či Raumbuch uznat za výstup přeci jen preferovanější. A rovněž je otázkou, nakolik metodickými pokyny pevně svázat a unifikovat podobu Raumbuchu a nakolik ji pouze obecněji formulovanými pokyny o nezbytných náležitostech ponechat tvůrčímu procesu autora průzkumu.

    Ve shodě s Ing. arch. Peštou se rovněž domnívám, že metodika by měla obsahovat alespoň rámcové pokyny k výsledné adjustaci a podobě a rozsahu fotodokumentace. Za fotodokumentační minimum považuji alespoň čtyři fotografie z každé místnosti zkoumaného objektu samozřejmě doplněné všemi nutnými detaily podstatnými pro poznání stavebního vývoje či uměleckohistorické či uměleckořemeslné kvality stavby. Místnosti velikosti WC či místnosti sloužící jako WC si zaslouží fotografie alespoň dvě.

    V samotném závěru si dovolím upozornit na jednu pro mě zásadní skutečnost, kterou nastíněný záměr o nové podobě metodiky zcela opominul. V případě, že SHP není pořizováno čistě z badatelských důvodů např. v rámci nejrůznějších grantů, ale důvodem jeho zpracování je chystaná větší ba i menší rekonstrukce řešené památky, nemá SHP sloužit „pouze“ jako podklad pro projekční práce zpracovaný v rámci předprojektové přípravy, ale má být uzavřen dnem kolaudace stavby! Každý, kdo měl možnost zpracovávat či dopracovávat průzkum v průběhu stavby mi potvrdí, že suma informací získaných před zahájením prací je (v ideálním případě) třetinová oproti sumě informací získaných po zahájení prací. A každý zpracovatel SHP mi také potvrdí, že dosáhnout toho, aby investor přizval stavebního historika na probíhající stavbu a umožnil mu zde za honorář provádět další etapu průzkumu, se podaří maximálně v 10% případů. Jak mnoho by pomohlo tuto špatnou bilanci vylepšit vložení této premisy do nové metodiky, není snadné odhadnout, alespoň částečně však rozhodně ano.

    Hezký den.

    David Otáhal

    [1] Riegl, Alois: Moderní památková péče, Praha 2003, s.59

  6. Ing. arch. Jan Pešta

    Milí kolegové,

    rád přijmu pozvání k diskuzi na téma metodika SHP. Ještě předtím dávám k úvaze několik poznámek, které mne napadly při čtení metodického článku v posledních Průzkumech a které vycházejí z mých zkušeností s SHP. Moje zkušenosti sice mohou být nepřenosné a chápu, že nelze vzít v úvahu názory každého zpracovatele, avšak třeba přinesou do diskuse zajímavé podněty. Vzhledem k tomu, že se i já spolupodílím na jiné metodice, má to pro mě význam i kvůli zajištění vzájemné kompatibility. Současně budu rád, když mi i nová metodiky umožní nadále postupovat osvědčenou cestou. Pokusím se připomínky (bez nároku na úplnost) formulovat stručně, písmeny dle kapitol v textové části SHP dle příspěvku v posledních PP:

    A. k identifikačním údajům lze přidat GPS jako jednoznačný neměnný identifikátor

    B. zabývám se úvahou, zda by za jasně definovaných podmínek nebylo možné vypracovávat SHP i bez rešerše, nebo se zjednodušenou rešerší – tam, kde písemné prameny nepřináší významný posun poznání stavebních dějin a kde se stavba samotná profiluje jako jednoznačný a přehledný pramen (lidové stavby, hospodářské stavby, mosty apod.). Zkušenosti mi ukazují, že přes velké úsilí (a tím vysokou cenu rešerše) často nejsou získané informace větším přínosem pro poznání stavebních dějin.

    C. rozbor objektu – tam toho mám víc:

    i. osobně postupuju metodou „strukturovaného popisu“ – tzn. stavba se rozškatulkuje na „logické prostory“ (např. sál předělený na mnoho buněk WC je stále jedna prostora), které se očíslují. Nejprve je uveden celkový souhrnný „přehled dispozice“ a následně se pak jednotlivé prostory popisují v neměnné struktuře (severní stěna – východní stěna – … – strop / klenba – podlaha – vložené konstrukce /topeniště, příčky,…). Tato metoda je uplatnitelná v cca 90% případů. Její výhodou je, že se na nic nezapomene a nelze nic zapřít. Problémy dělá tehdy, když je potřeba sledovat určitou konstrukci napříč více podlažími, nebo místnostmi (např. stěna zrušeného kostela vede přes více podlaží mladší vestavby). Jinak to ale funguje a hlavně je to velmi přehledné pro další práci s SHP – chce-li uživatel něco zjistit o konkrétní stěně (klenbě, dveřích, …), má tuto informaci okamžitě a přehledně k dispozici.

    ii. v případě staveb moderní architektury, které jsou čím dál více mezi zpracovávanými SHP, ale i v jiných případech, se osvědčilo kromě strukturovaného popisu doplnit speciální kapitolu věnovanou konstrukcím stavby (příklad: skeletová konstrukce s vloženými příčkami). To v zásadě odpovídá asi Vašemu „technickému popisu“, avšak neměl by chybět popis jednotlivých konstrukcí apod..

    iii. v případě výrobních i jiných technických objektů je nutné myslet i na vložené technologie a jejich „pracovní tok“, osvětlující často jednotlivé nálezové situace. Např. v případě mlýnů se osvědčilo vzít si znalce technologií, který zpracuje svůj vlastní průzkum (nazývám ho pracovně technologicko-historický průzkum), který je podkapitolou popisové části SHP

    iv. doporučuji včlenit do popisu, nebo těsně za něj, výzkumnou zprávu dendrochronologie (a případné další doplňující expertizy) – je to logičtější, než umístění v rámci příloh

    v. v poslední době doplňuji dílčí hodnocení i náměty (kapitoly E, F, G a H) pro jednotlivé prostory, nebo jejich části přímo do popisů. Je to sice možná metodicky trochu nesprávné míchat popisy s regulativy, avšak uživatelsky mnohem výhodnější (projektant / památkář si najde na jednom místě i to, co nás na té místnosti či dveřích zajímá a co s ní autor SHP doporučuje udělat a nemusí to hledat na druhém konci SHP)

    D. k jednotlivým vývodům stavební historie je žádoucí doplnit, co k nim autora vede – tedy zdůvodnění. Odlišovat důsledně hypotézy a fakta. Tedy nestačí konstatovat „zeď je pravděpodobně středověká“, ale doplnit „zeď je pravděpodobně středověká, protože …“; anebo tvrzení relativizovat. Je to poctivé vůči budoucím badatelům.

    E. bez připomínek, snad jen možnost dílčího hodnocení v rámci popisů (viz výše)

    F. kromě soupisu detailů a jejich souborů doporučuji doplnit taxativní výčet i hodnotných prostor. Je možné hodnotit vícestupňově – např. nejhodnotnější prvky versus ostatní tradiční řemeslné prvky (prvorepubliková okna…). To platí i pro plánovou dokumentaci (viz níže)

    G. náměty – dílčí lze doplnit do popisů. K celkovým udávám základní pravidla slušného chování ke konkrétní stavbě (jak nakládat s dřevěnými konstrukcemi, omítkami, dispozicí – rozlišuji architektonické zásady, dispoziční zásady a technické zásady. Za velmi důležité považuji zásady pro budoucí poznání – tedy výčet otázek, které za současného stupně poznání neumíme zodpovědět

    Ad grafické přílohy:

    Velmi se přimlouvám za „povinné“ doplnění čistopisných výkresů – „slepáků“ se zakreslenými nálezy (spáry, zazdívky…) – velmi tím zjednodušujeme práci našim případným budoucím následníkům. Nezbytně nutné je uvádění původu zaměření a také upozornění na jeho případné nedostatky / chyby. Za nejdůležitější považuji dílčí úpravy grafické legendy stavebního vývoje. Jedná se primárně o zavedení samostatné kategorie, rozlišující koncepční úpravy první poloviny 20. století od úprav novějších až do současnosti. Osobně používám pro první půlku 20. století zavedenou žlutou, pro mladší pak světle šedou. U moderních staveb ani s tím nevystačíme, ale pro běžnou architekturu to považuji za zcela zásadní. Další volitelné přechodové barvy by pak měly být akceptovány dle potřeby.

    V tomto duchu bude navržena legenda pro hodnocení plošného průzkumu lidové architektury, kde je odlišení 1. a 2. poloviny 20. století kardinální. Dále tam bude zavedena kategorie obecně pro slohově přechodné „předbělohorské“ stavby lidové architektury – pravděpodobně fialová, ale to asi nemusí ve standardním SHP být, umožní-li legenda ony přechodové varianty, logicky spojující barvy pro obě slohová období.

    V rámci hodnotících plánů používám mírně odlišné značky pro detaily / podlahy / stropy+klenby a rozlišuji je mezi „hodnotné“ a „ostatní tradiční“ či „ostatní historické“ – viz např. ta prvorepubliková okna.

    Obecně k metodě provádění SHP: asi by bylo vhodné definovat i adjustaci a podobu elaborátů (vč. nějakého povinného minimálního rozsahu fotodokumentace) a jednoznačně definovat přípustnost sondáže. Vím, že je sice průzkum nedestruktivní, avšak – ruku na srdce – kdo si nikdy neklepl kladívkem do zdi?

    Je také třeba mít na paměti, že většina průzkumů nebude nikdy primárně vědeckým dílem (viz nádherné průzkumy středověkých kostelů v posledním čísle PP), ale bude především obyčejným praktickým manuálem pro další přístup k jednotlivé stavbě, který by měl být snadno srozumitelný všem uživatelům, vč. těch nepoučených (investor…). Měli bychom vzít ohledy i na to, aby se dokumentace dělalo kvantitativně co nejvíce i za cenu její nedokonalosti či neúplnosti, neboť každým dnem nám unikají zásadní informace o stavbách samotných. Nedokonalostí myslím třeba použití nepříliš kvalitní podkladové plánové dokumentace, nebo vynechání rešerše, ev. jiné kapitoly. To samozřejmě neznamená dát zelenou účelově „koupeným“ průzkumům!

    Hezký den. Těším se na případnou odezvu či reakce, i negativní.

    Ing. arch. Jan Pešta

    http://www.shp-pesta.cz

Komentáře nejsou povoleny.