PhDr. Pavel Borský, CSc.; PhDr. Dagmar Černoušková
Již 12 let se oba živíme jako OSVČ zpracováváním stavebněhistorických průzkumů (každý z nás má živnostenský list na tuto činnost, která je vedena jako živnost volná). Živnostenské listy nám byly vydány na základě předložení dokladu o vzdělání. Oba jsme historici umění, absolventi oboru věda o výtvarném umění na filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (nyní Masarykovy univerzity) v Brně.
Naše činnost jako OSVČ je po celou dobu jediným zdrojem našich příjmů, jediným zdrojem naší obživy. Abychom mohli takto regulérně naplno pracovat, odešli jsme na počátku 90. let ze svých dosavadních pracovních poměrů (D. Č. pracovala v SÚRPMO Brno; P. B. byl odborným asistentem na katedře dějin umění FF MU v Brně)
Přibližně od poloviny loňského roku je v naší práci zřejmý negativní posun, který lze shrnout do čtyř základních bodů:
A: oproti uplynulým cca 10 letům nastal citelný úbytek zakázek na SHP – je málo práce
B: chování investorů vůči nám – zpracovatelům SHP se zhoršilo natolik, že se stává často i nedůstojným
C: zpracování SHP na živnostenské oprávnění (na „soukromo“) se věnuje řada našich kolegů zaměstnaných ve státních institucích, zejména na NPÚ, vysokých školách, v muzeích a galeriích apod. a dumpingovými cenami nás prakticky likvidují
D: problematičnost kapitoly „Doporučení…“, „Náměty…“ (v metodice SÚRPMO to byly tzv. „Směrnice pro rekonstrukci“)
ad A, B): investoři, ať jsou to státní instituce a organizace, velké soukromé firmy či menší společnosti nebo soukromé osoby, se dnes stále častěji ubrání povinnosti nechat zhotovit SHP, neboť jsou si velmi dobře vědomi toho, že ze zákona jim to nemůže nařídit ani NPÚ ani příslušný odbor magistrátu či obecního úřadu. V případě, že se nechají přesvědčit a přistoupí na objednání SHP, které je stojí řádově několik desítek tisíc korun (v objemu ostatních projekčních a stavebních prací jde o směšnou částku), očekávají jako odměnu za to, že umožnili a zaplatili SHP, patřičnou „vstřícnost“ vůči svým záměrům. Zpracovatelé SHP se tak doslova stávají „rukojmími“, která jsou v případě nesplnění podmínek investora vystaveni vydírání typu: nedostanete zaplaceno; zaplatíme až poté, kdy budeme mít v ruce pro nás kladné vyjádření příslušného památkového orgánu apod. Často ani nijak „nevyhrožují“, ale prostě nezaplatí a při upomínání se prostě smějí, jací jsme hlupáci a naivkové, že požadujeme za svou práci peníze. Stane se to za rok i několikrát.
ad C): zpracovávání SHP na živnostenské oprávnění se věnují kolegové zaměstnaní ve státních institucích, nejčastěji zaměstnanci Národního památkového ústavu, kterým tak zakázky „přistanou rovnou na stole“. Osobně proti této skutečnosti nemáme nic, pokud tuto práci vykonávají ve svém volném čase a za honorář odpovídající objemu a náročnosti zadaného úkolu. Skutečnost je bohužel taková, že honorář za SHP je pro ně jen přilepšení k pravidelnému měsíčnímu platu, a proto jsou ochotni zpracovat SHP za značně podhodnocenou finanční částku. Navíc k této činnosti využívají mnohdy nejen pracovní dobu, ale především veškeré technické vybavení, kterým jejich pracoviště disponuje a které si my musíme sami pořídit a zaplatit (fotografická a reprodukční technika, počítačové vybavení, internet, telefon, cesty atd.). Jsme ochotni připustit, že to dělají nejen pro peníze, ale také proto, aby alespoň takto byl SHP zpracován. Je to však vysoce nekolegiální a degradující vůči kolegům, kteří se touto prací živí a nemají jiný zdroj příjmů. Nízkými cenami zároveň dávají investorovi najevo, že ta práce nemá takovou hodnotu, jakou zasluhuje. Proto si jí investoři neváží a zpracovatele SHP často považují za nějaké „nadšené vlastivědce“, kteří si žijí v „jiném světě“. Nám osobně se několikrát stalo, že investor byl udiven, že požadujeme za naši práci peníze a řekl, že myslel, že to děláme jako svého koníčka. Musíme si všichni uvědomit, že práce, kterou děláme, vyžaduje vysokou odbornost. Všichni máme vysokoškolské vzdělání a tím, že někteří z nás jsou ochotni pracovat „za babku“ degradujeme nejen sami sebe, ale především degradujeme svůj obor.
ad D): mnoho problémů souvisejících s bodem B přináší nešťastná kapitola „Doporučení…“, která se v praxi jeví pro všechny zúčastněné strany jako kontraproduktivní. SHP by měl především zmapovat stavbu po stránce dějin a stavebního vývoje objektu, doplněného popisem stavby a přehledem hodnotných prvků a detailů včetně cenných situačních a dispozičních vazeb apod. Na základě této analýzy – tohoto poznání stavby by pak měl institucionalizovaný památkář formulovat své vyjádření státního úředníka vůči investorovi. Mnohdy je však praxe taková, že památkáře z celého elaborátu zajímá jen kapitola „Doporučení…“ a další výsledky průzkumu si ani nepřečte. Jindy je naopak památkář se stavbou jak z našeho průzkumu tak z vlastní zkušenosti z terénu obeznámen velmi dobře, ale kapitola „Doporučení…“, kterou jsme my jako zpracovatelé SHP podle závazné metodiky museli do SHP zařadit, mu naopak při jeho odborném vyjádření značně komplikuje situaci (byť je tam ona formulka o paragrafu a nezávaznosti). Největším úskalím je tato kapitola v komunikaci mezi zpracovatelem SHP a investorem, který za své peníze požaduje taková doporučení, která jemu budou vyhovovat při následné stavební obnově, která se však často rovná spíše demolici a novostavbě. A zde nastupuje již ono zmíněné vydírání. My jsme tak tlačeni k formulacím, které se neslučují s naším odborným hlediskem a které nás mohou připravit o honorář. A když „Doporučení…“ napíšeme v souladu se svým poznáním a svědomím, neuspokojíme nejen investora, ale mnohdy ani památkáře. Je to začarovaný kruh. Kapitola „Doporučení…“ by měla být zcela zrušena. Doporučení investorovi, projektantovi aj. by měl na základě podrobného prostudování SHP a vlastního poznání stavby ve svém odborném vyjádření formulovat sám institucionalizovaný památkář.
V nejbližší budoucnosti ani dále v budoucnu již nevidíme důvod a perspektivu takto v práci pokračovat. Zvláště po přijetí nového zákona o památkové péči, který se připravuje, bude SHP prakticky zlikvidován, protože investor a majitel se pravděpodobně stane natolik nedotknutelným, že přes práh svého památkově chráněného domu nebude muset nikoho pustit. V omezené míře bude snad SHP přežívat v odděleních SHP na NPÚ, kde se mohou věnovat průzkumům v několika málo objektech, které ještě zůstanou v majetku státu.
V Brně 18. 10. 2004